Subscribe: Apple Podcasts | Spotify | RSS | More
Pro normální smrtelníky to znamená, že už se nemusí stresovat tím, kolik basketu jim uniká. Vím, že jste kvůli tomu nemohli spát. Právě pro vás je tu tenhle článek. Umožní vám cítit se, jako že víte, kdo je na palubovce kdo a jak se vlastně ty poslední čtyři týmy dostaly tak daleko.
Miami Heat vs. Boston Celtics
Souboj Bostonu s Miami bude myslím připomínat středověké boží soudy, jak je Francisco Goya vyobrazil na své fresce “Souboj s obušky.” Dva muži zbrocení krví, zapadlí po kolena v bahně, bijící se, dokud jeden nepadne.
Ne, že by Bostonu a Miami scházel basketbalový um. Jsou to ale týmy, které se pyšní především tím, jak tvrdě hrají dozadu. Přístup, který nikdo nezosobňuje líp, než šikovný a zároveň neuvěřitelně fyzický pivot Miami Bam Adebayo.
Když se před dvěma lety oba týmy utkaly v bublině v Orlandu, byl to právě Adebayo, se kterým si Celtics absolutně nevěděli rady.
Tým Bostonu se ale od té doby změnil. Daniel Theis, na kterém tehdy při bránění Adebaya záviseli, hraje asi tak čtvrté housle. Celtics budou doufat, že jej zbrzdí navrátivší se Al Horford. Zdravotní stav by také měl pustit na hřiště jednoho z nejlepších velkých obránců ligy, Roberta Williamse. Možností je i využití Granta Williamse (žádná přízeň). Tento druhý zmíněný Williams má sice “pouhopouhé” dva metry, v předešlém kole ale zdárně otravoval Giannise Antetokounmpa, takže za zkoušku to stojí.
Sečteno/potvrzeno, Celts tentokrát alespoň disponují dostatkem těl, která Adebayovi hodit do cesty.
To není jediná změna. Výměna kouče a herního stylu měla za následek citelný posun u Jalena Browna a Jasona Tatuma. Ti za poslední půlrok hodně vyrostli. Mluvím samozřejmě o mentálním růstu, ne fyzickém, to by v jejich případě zavánělo nějakou nebezpečnou hormonální poruchou. Co mám na mysli je motivace a soustředění, které jim Ime Udoka vštípil a které si nyní drží na obou stranách hřiště. Možná to na vás působí jako nějaké esoterické kecy, přísahám ale, že sledovat současného Tatuma je diametrálně odlišné od sledování Tatuma před rokem.
A přesto budou v plánech lišáka Erika Spoelstry nepochybně hrát úlohu triky, jak oba vyvést z konceptu. Oba jsou totiž neuvěřitelně talentovanými hráči, kteří stojí někde na pomezí mezi mladíky a veterány. Heat budou doufat, že v nich dokáží znovu probudit ty mladíky.
Můžeme očekávat téměř cokoli: zdvojování, neočekávaný přechod do zóny, částečné zóny s osobní obranou na vybrané jedince, agresivní switche. Osobně bych si vsadil na napadání rozehrávačů po celé délce hřiště. Temným tajemstvím Celts totiž je, že teď nemají žádného skutečně kvalitního dribblera.
Co ale téměř jistě neuvidíme jsou lehké koše pro Tatuma s Brownem. Heat je podle mě radši vyženou z trojky, opanují prostor pod košem a darují otevřené střely Horfordovi a Williamsovi.
To je mimochodem taktika, na kterou právě dojeli Bucks. Ti ve svém posledním zápase nechali Granta Williamse střílet 18 otevřených trojek. Williams ale tlak ustál, po nejistém začátku se rozehřál, nastřílel 27 bodů a Boston si zajistil postup. Jediný tým, který letos nechával soupeře na trojce ještě častěji než Milwaukee, bylo přitom právě Miami.
Sami Heat to také nebudou mít lehké. Pro jejich esa už na soupisce Bostonu nezůstal žádný snadný cíl, jakým býval Kemba Walker. Tatum s Horfordem jsou nejlepšími obránci pick-and-rollu v lize, Marcus Smart vyhrál defenzivního hráče roku a pivoti Celts na perimetru obvykle nehoří. Boston je tým, který letos nejčastěji switchoval clony. Je to pochopitelné. Všichni jejich hráči jsou silní, velcí a mobilní.
Heat se tak, jako o skálu, budou opírat o výkony Jimmyho Butlera. Po loňském debaklu s Bucks totiž naladil play-off formu a hraje v neuvěřitelné fazóně. V prvních dvou sériích střílel v průměru přes 28 bodů, exceloval v defenzivě a znovu vypadal jako Jimmy, který se směle měřil se samotným Králem. Podstatně větší otázkou bude, v jakém stavu do série naskočí zkušený rozehrávač Kyle Lowry, či zda se elektrizující střelci jako Tyler Herro a Duncan Robinson dokáží udržet v obraně nad vodou.
Na Boston bych si ale nevsadil. Alespoň v prvním kole teda ne. Celts za sebou mají nervy drásající, sedmi zápasovou bitvu s Giannisem a jeho Bucks, která je stála hodně sil. Začíná se navíc na půdě Miami, jež mělo prozatím lehčí cestu pavoukem, bude odpočaté a před domácím publikem. Pokud bych něco tipnul, tipnul bych, že i tahle série skončí až sedmou hrou.
Golden State Warriors vs. Dallas Maverics
Doteď nemůžu uvěřit tomu, co jsem viděl. Ne, že by bylo tak šokující, že Dallas porazil favorita z Phoenixu. Šokující byl způsob.
Game 7 na domácí půdě a Suns prostě složili karty. Za celou první půli dokázali nastřílet pouhých 29 bodů. Dallas jich tou dobou měl víc než dvakrát tolik a i po zbytek utkání si Mavs udržovali hezký čtyřicetibodový náskok. Byl to kolaps. Komedie. Konspirace.
Phoenix hrál s nulovou intenzitou, nic nepředvedli ani Booker s Aytonem, ani veterán Chris Paul, který už evidentně fyzicky nemá na to tým táhnout. Jeho kariéra hvězdy se tím uzavírá. Vedení Suns by zase mělo zvážit uzavření stadionu a žádost k lize na roční pozastavení činnosti, spakovat všechny hráče i zaměstnance a nechat je na rok cestovat, aby si vyčistili hlavu.
Každá mince má ovšem druhou stranu. Na druhé straně téhle byl portrét Luky Dončiče. Portrét krajního sebevědomí, které náleží lidem, co prostě nejsou zvyklí prohrávat. Jen málokdy vidíte hráče, kteří se v těch nejvypjatějších momentech pořád baví hrou, pořád usmívají, zatímco si vyměňují posměšky se soupeřovo fanoušky a potápí jednu střelu za druhou. Luka je jedním z nich.
Nebyl na to samozřejmě sám. Mavs udusali Bookera double-teamy a kvalitní obranou Doriana Finneyho Smitha a Reggieho Bullock, týmovou snahou zneutralizovali Aytonovo výhody pod košem a ani Chris Paul se samozřejmě neunavil sám od sebe. Dončič a Brunson na něm ustavičně pracovali. Oba jsou k tomu koneckonců extrémně dobře vybavení. Oba jsou rozehrávači, kteří milují hrát zády ke koši a soupeře utahat svou silou, vahou a šikovností.
To mimochodem naznačuje, co uvidíme ve finále konference. Kouč Jason Kidd evidentně rád hraje small-ball s trojkařem Maxim Kleberem na pivotu. Jeho playmakeři – Dončič, Brunson a Dinwiddie – pak totiž mají mnohem větší volnost nahánět slabší obránce do mismatche a opakovaně na ně útočit. Ve Phoenixu to byl Paul, Ayton a Johnson, v případě Golden State to bude Curry, Poole, nebo třeba Kevon Looney.
Warriors ale také nejsou ořezávátka. Tým se sice ještě znovu nesehrál, což má za následek obrovské množství nepochopitelných turnoverů, i tak ale mají v San Franciscu kádr plný veteránů, zvyklých na velké zápasy. Skrývání slabších obránců v rozích, v takové hybridní zóně, to je pro ně denní chléb.
Během sezony byla taktika GSW raději nechat Luku skórovat, než hledat volné spoluhráče a dostat tak tým do tempa. To možná nezní dvakrát povzbudivě, ale dá se to očekávat i tentokrát. Útěchou může být fanouškům Warriors alespoň to, že v Draymondu Greenovi a Andrew Wigginsovi má jejich pár obránců, kteří Slovince snad trochu zpomalí.
Podobný bolehlav navíc mají i v Dallasu, kde se zaobírají klasickou hádankou posledních let, jak zabránit tomu, aby Curry dostal do rukou míč ve volném prostoru. Jakkoli totiž Steph nestřílí poslední dobou na své poměry nijak obzvlášť dobře, stále se v play-off drží u 27 bodů a 6 nahrávek na zápas. Připočtěte Poola, který se dostal tak blízko ke Curryho imitaci, jak je jen možné, a Klaye Thompsona, který se tu a tam taky probudí, a ani Mavericks se najednou nemusí cítit příliš komfortně v kramflecích.
Rotující ofenziva Warriors závisí na citu pro hru, improvizaci a zapojení velké části týmu. Oproti Dallasu se Golden State jen málokdy snaží cíleně lovit slabší jedince. Jejich zápasy by proto mohly být skutečným soubojem stylů, soubojem o to, kdo dřív mrkne a nechá se přinutit k opuštění své taktiky.
Co se zranění týče, můj osobní miláček Gary Paytonn II si v zápase s Grizzlies nešťastně zlomil ruku a je mimo. Warriors budou doufat alespoň v návrat Oto Portera Jr., kterého používají jako forvarda ve svých malých lineupech. A budou se především modlit ke Currymu, aby měl některý z těch zápasů, kdy to vypadá že neumí netrefit.