Adorace vágnosti a Mýtus o Sisyfovi

Subscribe: Apple Podcasts | Spotify | RSS | More

Francouzův esej začíná nejpůsobivější úvodní větou, co jsem za dlouhou dobu četl: “Existuje pouze jeden opravdu závažný filosofický problém: to je sebevražda.” 

Následuje však stotřicetistránkový labyrint víceméně neukotvených myšlenek, jež se snaží výrok uchopit optikou Camusovo ústředního motivu – absurdna. To je termín tak mlhavý, že mi jej doposud nedokázal nikdo uspokojivě vysvětlit. Ani přečtení Mýtu na tom nic nezměnilo. 

Absurdno není jen nahodilé.. Absurdno není pouze iracionální, neuchopitelné.. Ne, že by se Camus nesnažil jej popsat. Naopak, definuje absurdno tolikrát, až jednotlivé definice ztratí význam. Nechat filosofický systém obíhat okolo takto nejasného gravitačního středu je zbabělost. 

“Absurdnímu duchu se rozum jeví zbytečný a za rozumem už nic není.” 

Albert Camus, Mýtus o Sisyfovi

Co ale čekat od autora, který tvrdí, že v poznání dnes mohou doufat pouze profesionální racionalisté. “Absurdnímu duchu se rozum jeví zbytečný a za rozumem už nic není,” píše, zatímco většinu knihy balancuje na hraně performativního, ufňukaného nihilismu.

K podobné adoraci vágnosti se přitom po Camusovi dopracoval i celý ansámbl pokuřujících francouzských intelektuálů, kteří dovedli humanitní myšlení na hranici srozumitelnosti a relevance.

Není to ani přelomové, ani myšlenkově nosné. Tato kritika racionality, narozdíl třeba od té Popperovi, totiž není konstruktivní, je jen destruktivní.

Camus naráží samozřejmě na něco důležitého. Dojmy odcizení, osamělosti jedince ve světě, kde mu řád není dán shora ale musí jej sám budovat a obhajovat, jsou plodné pole. K jeho prozkoumání ale existují lepší nástroje. 

Nesdílím Camusovo frustraci z limitů poznání, z toho, že se nikdy nedopracujeme žádné unifikující teorie, jež s by s geometrickou přesností určila význam veškerenstva. I parciální poznání nám může ulehčit v našem bloudění kosmem. Camusovo skutečným protikladem tak pro mě je, trochu překvapivě, Nassim Taleb. Člověk smířený s nahodilostí, s nutností rozhodovat se pod nejistotou, na základě pravděpodobnosti. 

Nemůžu se také srovnat se snahou uchopit sebevraždu čistě filosoficky. Je to přece problém individuální, ne univerzální.

Dává smysl zcela ignorovat roli psychologie, zdraví, vztahů, ekonomické situace? Dává smysl tvářit se, jako bychom byli nehmotnými entitami oproštěnými od všech praktických záležitostí našich přízemních životů? Nevzdává se tím Camus pochopení v zájmu pouhé intelektuální hry?

A co je na Mýtu nejhorší, slibovaný Sisyfus, na kterého jsem se osobně od začátku těšil, se dostaví až na úplném konci knihy. Od hlavní postavy bych si toho představoval víc..

Camusovi se nedá upřít literární talent. Když se v druhé části eseje přesune k postavám Dona Juana, dobyvatele a herce, jeho jazyk prozře a konečně získá uchopitelné obrysy. Poetika Mýtu přesto působí dojmem pouťové střelnice, na které se prostě vystřílí z křivé pušky tolik ran, dokud nějaká růže nepadne.

Má tedy cenu dnes Mýtus o Sisyfovi ještě číst? Myslím že ne.

Prokousat se Camusovo esejí je, narozdíl od jeho románů, vskutku sisyfovský úkol. Vím, že po planetě chodí masochisti, kteří si to užijí. Jsou ale podle mě v menšině. Ostatní se nemusí obávat, že o něco přijdou, pokud se omezí na pročtení hesla na Wikipedii. 

Nejlepšími pasážemi knihy jsou beztak výroky jako “důležitý není věčný život, důležitá je věčná živost,” či “máme umění, abychom nezemřeli na pravdu.” Tedy citace Nietzscheho.