Ti, kdo jihokorejský trhák s nevábným měkkýšovitým názvem ještě neviděli, nemusí mít obavy, o žádný dějový zvrat vás nepřipravím a na rozdíl od vymahačů pohledávek ani o žádný z vašich přebytečných párových orgánů. Vy jste to nevěděli? I těmi se dá zaplácnout díra v rodinném rozpočtu po pár nepovedených spekulacích na burze nebo bujarých sázkách na koníčky.
Alespoň tedy v Jižní Koreji, jak si ji v blízké budoucnosti představuje Hwang Dong-hyuk, tvůrce tohoto historicky nejúspěšnějšího Netflixového seriálu, který za pouhý jeden měsíc od premiéry shlédlo přes 111 milionů předplatitelů. Stal se tak zároveň důkazem, že i lokální filmová produkce mimo anglicky mluvící země může lusknutím prstů uhranout celý svět.
Ale zpět ke scénáři. Orgány byly jen vějička, o ty ve Hře nejde, alespoň ne v prvním plánu. Tady jde především o zábavu, i když ti, kdo se baví, rozhodně nejsou hráči roztomilých dětských her. Pro ty je tu pořádný balík peněz, zavěšený v průhledném, reflektory nasvíceném prasátku u stropu. Ale jak už to bývá, ne každý bude mít to štěstí…
Kdo si doposud myslel, že moderní divák už je po všech těch akčních a krimi béčkách zcela otrlý, možná při sledování Hry změní názor. Dlouhá série záběrů poprav kulkou do hlavy z bezprostřední vzdálenosti si nezadá s těmi nejčernějšími válečnými filmy a krvavé šplíchance na hranici brakových efektů zvednou žaludek leckterému fanouškovi tvrdšího kina.
Pohnul ses? Kulka do hlavy. Nedával jsi chvíli pozor? Kulka do hlavy. Nejsi ochotný udělat pro přežití naprosto cokoliv? Však už víte. Nejde jen o fyzické násilí, oliheň vás vysaje především emočně, na tom si tvůrci dali skutečně záležet.
Vzhledem k dlouholeté jihokorejské fascinaci hrůzou, stříkající krví a infantilními TV soutěžemi plnými přepálených barev, se zpětně zdá, že něco takového muselo dřív nebo později přijít, když už ne ve skutečnosti, tak alespoň v rámečku šestnáct ku devíti na vašich přijímačích. Přesto po řadě odmítnutí ležel scénář v autorově šuplíku celých 10 let, než produkční tým dravého streamovacího giganta usoudil, že příběh v současném světě udeří hřebíček na hlavičku.
Měsíc od premiéry můžeme říct, že tato investiční teze byla bezpochyby naplněna. Hra podle vnitřních metrik Netflixu přinese korporaci příjemných 900 milionů dolarů hodnoty, které její akcionáře určitě nezarmoutí. A všichni ostatní si mezitím alespoň můžou klást otázku, z čeho tento úspěch pramení?
Je to tím, že by dnes společnost byla více nakloněná kritice pozdního kapitalismu a rostoucích socioekonomických nerovností? Nebo se jen z pohodlí gauče ráda dojímá nad „skutečnou“ lidskou přirozeností, která se v hraničních situacích nezastaví před násilím, prostitucí a vraždou? Možná je to jen dobře napsaný příběh, podpořený skvělými hereckými výkony a nádechem exotiky.
Ať je to jak chce, Hwang Dong-hyuk stojí modelem svému vlastnímu poselství. V době psaní seriálu po globální ekonomické krizi byl tak na mizině, že musel prodat vlastní notebook, aby – s jistou podobností s hlavním hrdinou seriálu – uživil sebe a svoji matku. Ani samotné natáčení nebylo procházkou růžovým sadem, z práce na place byl v takovém stresu, že přišel o šest zubů. A jak prozradil v nedávném rozhovoru pro deník Guardian, žádný bonus k honoráři za neočekáváný úspěch seriálu ho nečeká, v původní smlouvě chyběla výkonností doložka.
Všechno to bylo z vlastní vůle, stejně jako účast hráčů na Hře, jak rád zdůrazňuje šéf maskovaných pochopů, kteří zajištují její provoz. Hra uvnitř Hry odráží svět, kde se nevinné mísí s fatálním. Pozorovat znamená účastnit se. Nedělat nic znamená prohrát. Vzdorovat znamená ušpinit se.
Seriál žádná řešení nenabízí, je to dystopie bez východiska. Alespoň prozatím, oznámení druhé řady na sebe jistě nenechá dlouho čekat.
Do té doby si budeme muset vystačit s realitou. Fanoušci seriálu nešli pomáhat lidem v nouzi, jak by se mohlo zdát z angažovaných komentářů. Baví se virtuální verzí her na Robloxu a utrácí peníze za realistické kostýmy pochopů a další cetky, které jim servírují reklamní algoritmy.
Mám tušení, že pomyslné referendum o tom, zda rozdat balík peněz na dobročinné programy, nebo uspořádat skutečnou Squid game, by mohlo být podobně napínavé jako samotné hlasování hráčů o tom, zda smrtící hru ukončit a vrátit se do svých nuzných životů.
Není však třeba nechat si kazit den, jde přece o zábavu. Hra na oliheň nestojí na politických úvahách, je především dramatem o lidech, kteří musí dělat nemožná rozhodnutí, z nichž ani jedno není správné. Přesto má své hrdiny a své padouchy. A to je na ní tak přitažlivé. Přeji příjemnou zábavu při jejím sledování.