Villeneuvovu novou Dunu jsem viděl podruhé. Moc to toho nezměnilo. Je to nádherně natočená podívaná, místy možná až příliš. Jako by byla pouhou ilustrací Herbertova románu, rozhýbaným storyboardem plným impozantních obrazů, který příběh převypráví, do hloubky se nicméně dostat nedokáže.
To neznamená, že by jako samostatný film nefungovala. Narozdíl od Davida Lynche odvádí Villeneuve při zjednodušování dobrou práci a dokáže v chytrém náznaku vyjádřit mnohé. Film plyne, expozice je přirozená. Ani divák, který se s Dunou setkává poprvé, se neztratí.
Okouzlí jej naopak dlouhé, hučivou hudbou podkreslené pohledy na masivní lodě, jejichž přistávací světla se jen ztěžka prodírají deštěm či prachem. Kostýmy jsou nápadité, tentokrát jsou navíc provedeny s vkusem, který volá po Oskaru. I barevně je snímek rafinovaný, halí se do monotónních škál, přičemž odstíny vždy odpovídají planetě, na níž se děj odehrává.
Stejně jako ve svých předchozích filmech se i zde Villeneuve spoléhá na imaginaci obecenstva, na monumentálnost, nedořečenost. Co ale funguje u Příchozích či u sequelu Blade Runnera nemusí ještě fungovat u adaptace několikasetstránkového románu, jehož nedílnou součástí je rejstřík pojmů a několik apendixů pojednávajících o náboženství, ekologii a genealogii.
Za vše se platí a u Duny je cena za srozumitelnost nenápadně vysoká.
Rozvoj postav a zápletek je ostříhaný na minimum. Tam kde Herbert rozehrává komplexní hru intrik mezi šlechtickými rody, imperátorem, sesterstvem Bene Gesserit a gildou navigátorů, dostává filmový divák jen zlomek. Některé postavy jsou redukované, některé chybí zcela. Zcela opomenuta je také křehká ambivalence vztahů mezi Atreidy.
Z pečlivě budovaného světa zbyla jen kostra. Proč v Herbertově vizi budoucnosti nápadně schází elektronika se nedozvíme. Navigátoři nejsou o moc víc než zajímavým kostýmem do pozadí, stejně jako mentati, jejichž schopnosti jsou sice chytře ilustrovány těkavým protáčením očí v sloup, jejich role tím ale pro film končí. Na nějaké explicitnější uchopení náboženských proudů, jež v Duně zmutovaly do prapodivných tvarů jako je koránjána či zensunni katolicismus, zapomeňte rovnou.
Mám pochopení pro fakt, že Villeneuve je svázaný délkou a něco prostě vypustit musí. Dostat vše do dvou celovečerních filmů je náročný úkol. Dvojnásob náročný, pokud chcete snímky protkat dlouhými atmosferickými záběry, jež děj nikam neposouvají.
Nabízí se tak otázka, proč Dunu tímto způsobem vůbec točit. Meandrující osudy postav, pohybujících se ve spletitém světě, si hlasitě říkají o delší formát. Neškrtají se totiž jen detaily, ale zhusta i věci, které dělají Dunu Dunou.
“Snažit se ten příběh zpracovat je skoro nemožné. Je neuvěřitelně hutný, působí trochu jako domeček z karet. Když vypustíte některou jeho část, celá struktura příběhu se začne viklat a nedosáhnete plného efektu,” prohlásil před premiérou Kyle MacLachlan s tím, že ideální by bylo seriálové zpracování.
Jak jsme přitom viděli u Mandaloriana či nové Asimovovy Nadace, kvalita seriálové produkce šla nahoru do té míry, že už nijak neomezuje ani ambiciózní science-fiction. Studia se nyní předhánějí ve snaze najít další Hru o trůny a seriálová zpracování celé řady výpravných projektů jsou ochotna zaplatit.
Výtky nicméně nekončí u rozsahu. Denis Villeneuve Dunu systematicky odlidšťuje.
Z měst na Arrakisu a Kaladanu se stala betonová sídliště bez života. Postavy působí dojmem, jako by musely dodržovat povinné protiepidemické rozestupy. Jejich dialogy jsou okleštěny na dřeň a nahrazeny snovými vizemi blížící se katastrofy. Guerneymu Halleckovi byla spolu s jeho balisetou zabavena i muzikantská lehkost, nyní jen cedí skrz zaťaté zuby výhružky. Namísto zvědavosti z objevování nepoznaného nad filmem visí pouze všudypřítomný pocit děsu.
Rozporuplné je i herecké obsazení. Stellan Skarsgård je jako baron Harkonnen krajně nedůvěryhodný. To je kompliment. Také Oscar Isaac a Javier Bardem excelují v rolích Leta a Stilgara, výbornou volbou bylo i obsazení Sharon Duncan-Brewsterové jako impreiálního ekologa Lieta Kinese.
Paul Atreides působí, díky kráse a subtilnosti Timothéeho Chalameta, opravdu mladě. Villaneuve jej ale nechává až příliš dumat, aby Chalamet následně podával své dialogy s teatrální přidušeností. Výsledný dojem je něco na pomezí postavy z Goetha a modelu pro časopis Vogue.
Rebecca Fergusonová přehrává roli lady Jessici, jejímž určujícím rysem je stoická sebekontrola řádové sestry. Zatímco Herbertova Jessica ovládá vlastní tělo a emoce do té míry, že je schopna určit pohlaví dítěte, Villeneuvova Jessica neovládá ani vlastní slzné kanálky. Namísto postavy, jež je v téměř neustálé informační výhodě a pod kontrolou, dostaneme matku rozechvělou strachem. Namísto fantaskních her s limity sebeovládání pouze další hollywoodské drama.
Přiznávám, že hodnotím předčasně. Co mi bylo naservírováno je pouze první částí dvoudílného filmu, ktrerý doplní přinejmenším ještě seriál o Benegesseritském řádu. Některé příležitosti jsou sice nenávratně pryč, spoustu detailů však bude možné ještě dokreslit. A, navzdory všem výtkám, film vžene řadě fanoušků slzy do očí.
I tak se nemůžu zbavit dojmu, že nová Duna je marnivá. Krásná a přitom prázdná – jak instagramový profil. Villeneuvovi měl někdo připomenout, že Duně je pětapadesát a starat se jen o zjev je pod její úroveň. Promyšlená provázanost knihy se v jeho adaptaci ztrácí a tam, kde Herbert klade náměty k zamyšlení, nabízí Villaneuve pouze vizuální okouzlení.