Euro je za námi. Rvačky v londýnských ulicích pomalu utichají a Italové se, s blaženým úsměvem na rtech, dostávají z kocoviny.
Turnaj to byl prapodivný. UEFA se rozhodla ignorovat nejen probíhající pandemii, ale i realitu gregoriánského kalendáře a šampionát hraný v roce 2021 tvrdohlavě označovala číslovkou 2020. Poloprázdné stadiony střídaly plné arény, fanoušci naráželi na pestrou škálu unikátních omezení pohybu a epidemiologové si rvali vlasy.
Euro bylo doma všude a nikde. Zatímco některé týmy nalítaly při cestách do Asie a zpět tisícovky a tisícovky kilometrů (Švýcarsko, 15 485 km), jiné hrály velkou část zápasů před domácím publikem (Skotsko, 1 108 km).
Největších výhod se samozřejmě dostalo Anglii, která hrála šest utkání ve Wembley, pouze jednou si Angličané odskočili do Říma. Aby tomu nasadili korunu, rozhodli se fanoušci Albionu bučet při hymnách soupeřů. Během finále, kdy jich tisícovky násilím vtrhly na stadion, kde sledovaly autobus zaparkovaný od druhé minuty zápasu, už naprostá většina Evropy svorně fandila Italům.
Leonardo Bonucci a Giorgio Chiellini, dvojice stoperů evokující renesanční sochaře, si výsledek nakonec pohlídala. Pro Chielliniho s Bonuccim, kterým je dohromady pěkných 70 let, byl zápas očividně poslední šancí na mezinárodní úspěch. Když 96. minutě Chiellini nevybíravě strhl k zemi prchajícího Bukayo Saku, bylo jasné, že jakékoli šance Anglie na rozhodnutí zadupou již v zárodku. Oba stáli u vydřeného vyrovnávacího gólu a Bonucciho sebevědomá penalta byla pro Italy momentem uklidnění ve špatně rozehraném rozstřelu. Poté již následoval tradiční penaltový kolaps týmu se třemi lvíčky na hrudi.
Azzuri jsou zaslouženým vítězem. Kromě nejlepší stoperské dvojice disponovali také nejlepším brankařem, kvalitním útokem a dominantní zálohou okolo Jorginha a Verratiho. Italové hráli pohledný fotbal, nechyběla jim verva, technika ani taktika. Roberto Mancini dokázal jako jeden z mála trenérů naplno využít rozšířených možností střídání, a rychle také identifikoval a neutralizoval hrozby, jako byla rozehrávka přes stahujícího se Kanea.
Nejvíc však imponoval italský týmový duch, jež byl hmatatelný už od zpěvu hymny. Mezinárodní hvězdy doplňoval zdánlivě nekonečný proud lidových hrdinů se jmény známými pouze fanouškům Serie A. Ohlédnutí za objevy Eura tak začneme u šampionů:
Federico Chiesa
S klidným srdcem jsem mohl zvolit záložníka Sassuola Manuela Locatelliho nebo harcíře Leonarda Spinazzolu, který opakovaně získal cenu pro nejlepšího hráče zápasu, následně si nešťastně přetrhl achilovku, aby se v závěru stal s berlemi a odhodlaným výrazem maskotem vítězného týmu.
Nejzajímavější ale popravdě byly výkony Federica Chiesy. V záplavě turínských hvězd se třiadvacetiletý křídelník Juventusu doposud ztrácel. Teď už nebude. Chiesa nejen že zařídil několik důležitých gólů, ale ve vypjatých momentech byl jedním z hráčů, jež nesundavají nohu z plynu. V jeho hře se kloubí skvělý odhad s ochotou riskovat. Pohybem neustále vytahuje obránce mimo pozice a s míčem na noze se z něj stává hypnotický kličkař.
Fakt že je spolu se svým otcem Enricem jediným duem otec/syn, které na Euru kdy skórovalo, je třešničkou na dortu.
Patrik Schick
Opěvovat výkony českého útočníka Patrika Schicka se zdá být nošením dříví do lesa. Přesto si to zrekapitulujme. Schick dal na turnaji pět gólů a stal se spolu s Cristianem Ronaldem nejlepším střelcem Eura. Spolu s Ronaldem. Cristianem. Obhajujícím šampionem a možná nejlepším útočníkem historie. Šlo přitom o kompletní plejádu zakončení: chladné uklizení k tyči, na centimetry vyměřená hlavička, penalta, či střela do skotské brány z padesáti metrů, za prudkého větru. Možná si na ni vzpomínáte.
Co však bylo nejvíce imponující byla jeho fyzická připravenost. Schick byl vždy jedním z hráčů, kteří udivují na svou výšku nezvyklou elegancí. Každý stoper vás ale chce stáhnout dolů do stok a správný útočník tak musí být ochotný se taky trochu zašpinit. Už v zápasech předcházejících Euru bylo vidět, že na to Schick přišel a tráví podstatně více času v posilovně. K ladnému zpracování a nápadité rozehrávce přibyla schopnost lépe udržet obránce na zádech a častěji se prosadit ve vzdušných soubojích. Národní tým tak získal kompletního útočníka ve kterého všichni doufali a Schick mohl začít vstřelené góly oslavovat výstavou bicepsů.
Pedri
Mnozí zbystřili, když namísto zkušeného playmakera Thiaga Alcantary nalezli v základní sestavě Španělska osmnáctiletého Pedriho. Rodák z Kanárských ostrovů však brzy uvedl do obrazu všechny, kteří jej ještě neviděli hrát v dresu Barcelony. Za tým odehrál s výjimkou jediné minuty celý turnaj, včetně skvělého představení v semifinálové bitvě s Itálií, a po zásluze získal cenu pro nejlepšího mladého hráče.
Je s podivem, s jakou pravidelností dokáže španělský fotbal generovat geniální osmičky. Pedriho nahrávky putují na místo určení s prazvláštní citem a načasováním, jako by tmavovlasý mladík byl nějakým vyzáblým prorokem fotbalu, jež vidí hru z lehkého předstihu. Pedri nezaznamenal na turnaji jediný gól, jedinou asistenci, jedinou střelu na bránu, jen jeden vlastňák. Přesto nikdo, kdo jej viděl, o jeho přínosu nepochybuje. “Pedri dokázal v osmnácti to, co nikdo před ním. To nedokázal ani Andrés Iniesta. Je to neuvěřitelné. Unikátní,” prohlásil po turnaji španělský kouč Luis Enrique.
Renato Sanches
Jak dobře věděl Josef Švejk, každé kázání má mít alespoň jednoho polepšeného hříšníka. O tuto pozici se letos mocně ucházel Raheem Sterling. Volba nicméně padla na jiného, na Portugalce Renata Sanchese. Ten byl objevem již na minulém Euru, které s Portugalskem vyhrál. Kombinací síly a klidu na míči tehdy mnohým připomínal Clarence Seedorfa, měl namířeno do Bayernu a vypadalo to, že bude v následujících letech evropským trávníkům dominovat. V Mnichově se však neprosadil, příliš úspěšné nebylo ani hostování ve Swansea a nakonec skončil ve francouzském Lille.
Nyní se karta znovu obrací. Lille pařížským hvězdám překvapivě vyfouklo titul a Renato vypadal zas impozantně i v portugalském dresu. V průběhu šampionátu si vybojoval místo v nabité základní sestavě a v zápasech proti Francii a Belgii vypadal jako jeden z nejlepších hráčů na hřišti. Na hřišti, na kterém běhalo to nejlepší ze světového fotbalu.
Sanchesův talent byl vždy očividný a jeho pád byl o to strmější. Renatovi je však stále pouhých třiadvacet let a pokud bude i nadále hrát tak jako uplynulý rok, první velký tým, který po něm sáhne, udělá skvělý obchod.
Čestné zmínky
Denzel Dumfries, Aleksander Isak, Mikkel Damsgaard a Christian Eriksen, chlapec, který přežil.