Subscribe: Apple Podcasts | Spotify | RSS | More
Sběratel je kniha, která neztrácí čas. První výstražné signály ohledně hlavního protagonisty, sběratele motýlů Fredericka Clegga, dostává čtenář od úplného začátku. A vida, netrvá to ani padesát stránek a Clegg už vlastní odlehlou nemovitost na venkově a v jejím sklepě vězní svou platonickou lásku, mladičkou studentku umění Mirandu.
Možné to je díky dvěma věcem. Tomu, že Clegg vyhrál v loterii menší jmění, a tomu, že jeho morálnímu kompasu někdo zmagnetizoval střelku, rozmlátil ciferník a zákeřně proházel značky S za V a Z za J. Clegg je posedlý slušností, patřičností, dobrými mravy. Jaksi mu přitom uniká, že násilný únos není běžnou součástí láskyplného, romantického vztahu.
Miranda, jeho oběť, je mu tak vzdálená, jak jen může být.
Miranda je idealistka, Clegg pragmatik v nejvulgárnějším smyslu slova. Clegg má nulovou sociální inteligenci, Miranda žije lidskou společností. Miranda představuje maloměstskou buržoazii, Clegg anglickou spodinu.
Kontrasty mezi ústředními postavami jsou umocněné i tím, že se v úloze vypravěče střídají. Fowles tento přechod zvládá bravurně. Cleggova nešikovná, škrobená, obstarožní angličtina jako by byla parodií na společenské romány devatenáctého století.
Mirandin slovník je několikrát širší a Miranda jej využívá s lehkostí, s kreativitou. Clegga, v narážce na netvora z Shakespearovo Bouře, překřtí na Kalibana a posteskne si mu: “Všiml sis, jak déšť vysává ze všeho barvu? To děláš anglickému jazyku.”
Nejde přitom jen o otázku jazyka. Fowlese eminentně zajímá rozdíl v přemýšlení obou postav. Vnitřní svět Kalibana/Clegga je redukovaný, otáčí se pouze okolo praktických otázek, přičemž své vnitřní motivace nikdy nerozebírá.
Je to jeden z důvodů, proč mu zločin vyjde – Clegg je skvělý plánovač. Stejně jako Adolf Eichman je i on je úředníkem do morku kostí, a jeho všední přízemnost připomíná postřeh Hanah Arendtové o banalitě zla. Myslím že to má Miranda na mysli, když mluví o Cleggově “kalibanitě.”
Bojím se něčeho, co ani nevíš že v sobě máš. Plíží se to tímhle domem, tímto pokojem, touhle situací, a číhá. Svým způsobem proti tomu stojíme na stejné straně.
Miranda k Fredericku Cleggovi
Miranda je naopak hluboce introspektivní. Ani v zajetí si nemůže pomoci, aby se ve svém deníku nezamýšlela nad vlastním životem, nad svým vztahem k umění, k literatuře, k lidem, kteří ji ovlivňují. Čtenář ji díky tomu nevidí jen jako půvabnou oběť bez vlastností. Vedle její inteligence a elánu zahlídne i její naivitu a povýšenost.
Díky jejímu deníku se také seznámíme s třetí výraznou postavou románu, Georgem Pastonem, jehož existence zůstává Cleggovi skryta a který doplňuje jeden z nejpodivnějších milostných trojúhelníků v dějinách literatury.
I tento vztah je totiž pokřivený. GP je prototypem rozervaného umělce, který se už ani nesnaží skrývat svůj odpor k běžným smrtelníkům. Za jeho důraz na moc intuice a metafyzický rozměr umění by se nemuseli stydět ani zarytí zastánci Romantismu. Dvakrát mladší dívku jeho intenzita uhrane.
Narozdíl od Clegga mu sice sociální inteligence neschází, je prostě jen rozhodnutý ji pokud možno ignorovat. Miranda, uvězněná ve sklepě psychopatem Cleggem, tak začne s láskou vzpomínat na lehce sociopatického GP.
Deníkové zápisky jsou, za daných podmínek, trochu kostrbatý literární mechanismus. Svůj účel ale plní. Pro úspěch románu je nezbytné, aby Miranda měla nějaký život i před tím, než jí Clegg připleskl na obličej hadr prosycený chloroformem.
Fowlesovi beztak záleží víc na tom, aby podrobně vykreslil své postavy a jejich myšlení, než aby se román držel striktně realistických postupů. Miranda, Clegg i GP se tak stávají dobovými archetypy. I intelektuálnější pasáže přitom působí dojmem, že náleží postavě, nikoli autorovi.
V eseji o svém tvůrčím procesu Fowles napsal, že se řídí třemi společensko-politickými závazky: “Zaprvé, být ateistou. Zadruhé, nenáležet k žádné politické straně. Zatřetí, nenáležet k žádnému uskupení, organizaci, směru, či škole.” Snaha o nestrannost mu ve Sběrateli slouží dobře. Mám totiž pocit, že s velkým množstvím jeho názorů bych se neshodl. Číst je jako součást postav mi ale nedělá problém.
P.S.: Smutný odkaz Sběratele je ten, že řada magorů naopak Kalibana/Clegga četla s až přílišným porozuměním. Jestli nese Fowles nějakou zodpovědnost za to, že je inspiroval k jejich zvěrstvům, nebo zda by nebylo na světě líp, kdyby román nikdy nevydal, to jsou otázky, na které bohužel nemám odpověď.