Subscribe: Apple Podcasts | Spotify | RSS | More
Děti jsou roztomilé, celé pobryndané legračně žvatlají, tváří se u toho vážně, do všeho jdou po hlavě a jejich radost z každého malého úspěchu je čistá a bezprostřední. Je jen přirozené, že člověk vezme do ruky telefon a natočenou scénku k popukání pošle pro pobavení rodičům nebo přátelům rozutíkaným nezřídka po celém světě.
Někteří však jdou o krok dál a digitální záznamy svého rodinného života, kdysi ochranitelsky a s hrdostí nazývaného soukromý, sdílejí na otevřených účtech sociálních sítí, jako jsou platformy společnosti Meta Facebook a Instagram, či Youtube a TikTok, jejichž měsíčně aktivní uživatelé se počítají v anonymních miliardách.
Jako děti – to ještě pořádně nebyl internet – jsme mezi školními hodinami dlouze a intenzivně přemýšleli, jak využít prosté myšlenky, že kdyby nám každý obyvatel ČR poslal pro něj či pro ni zanedbatelnou jednu korunu, stali bychom se na tehdejší poměry pohádkově bohatými. Dnešní generace o tom již nesní, díky příjmům ze zobrazené reklamy tento sen žijí.
Francouzská spisovatelka Delphine de Vigan ve svém nejnovějším románu Děti nade vše načrtla psychologickou sondu do jedné takové rodiny a poměrně realistickou vizi důsledků přílišného sharentingu (kombinace sdílení a rodičovství). Mélanie, středostavovská matka dvou dětí odchovaná pozlátkem reality show podobných našemu Big Brotheru nebo VyVoleným, zaplní pociťovanou prázdnotu svého života na mateřské nevinným sdílením fotek a videí svých ratolestí. V dopaminovém rauši z přílivu lajků a srdíček Mélanie nalézá svoje volání a ze sociálně izolované matky se postupně stává hvězda sociálních sítí; nejsledovanější dětský YouTube kanál ve Francii jí dává status profesionálního influencera s příjmy v řádu milionů eur.
De Vigan svoji literární analýzu halí do thrillerového hávu – celá kniha začíná únosem malé Kim, dcery Mélanie a hvězdy jejich kanálu Happy Recré. Jde však hlavně o literární vějičku, která umožní zapojit v otázce soukromí mladou, ale poněkud staromódní vyšetřovatelku Claru. Jejíma očima pak nahlížíme na podivný svět nepřetržitého natáčení a sdílení, v němž se život rodiny stává veřejným statkem pod nepřetržitým dohledem věrných fans.
Francie v roce 2020 skutečně přijala zákon právě na ochranu dětských influencerů, kteří často pracují „pro“ a „na“ rodiče větší část svého času, a to i na úkor školy a jiných, často neexistujících, aktivit. Malé internetové hvězdy tak podle zákona mají mít vydělané peníze uschované před rodiči na zvláštním chráněném účtu a rovněž získali právo „být zapomenuti“, pokud o to správce digitální služby požádají. Bohužel, jak de Vigan v knize upozorňuje, pro podnikavé rodiče není vůbec obtížné zákon obcházet a různými právními kličkami svůj příjem z práce vlastních dětí ochránit.
Nikdy nezmizí. Jak víte, na internetu se nic nesmaže. Takže s tím nic nezmůže ani zákon.
Děti nade vše
Po již všeobecně diskutovaných problémech na straně konzumenta (např. pedofilie v dokumentu V síti) a zprostředkovatele (amorální praktiky internetových gigantů maximalizujících zisky), tak román útočí na vrchol celého trojúhelníku, jímž jsou tvůrce a producent celého obsahu. Ve snaze pochopit motivace rodičů i nad rámec finanční kompenzace, která často nemusí být jejich prvotním záměrem, de Vigan vysílá přesvědčivé varování ohledně vykořisťování dětských internetových hvězd a jejich vyhlídek vést normální život poté, co celé dětství strávili před kamerou unboxingem nekonečných řad krabic značkových produktů a bezbřehým nakupováním všeho, co začíná písmenem K nebo má modrou barvu.
Fenomén dětských hvězdiček s pohnutými osudy jistě není ničím novým, na divokém západě sociálních sítí však nabývá obludných rozměrů. Nejde ale jen o ty, co skutečně uspějí, těch je tak jako v každém jiném byznysu poskrovnu, ale i o všechny ty, kteří se je pokouší napodobit a přebírají jejich hodnoty.
Řešením samozřejmě není všechny ty internety zakázat, ale jistě neuškodí uvědomovat si rizika a pokoušet se prostředí, ve kterém naše děti vyrůstají, pokud možno kultivovat. Román nevolá jen po lepší regulaci – možnosti státu v boji s nejrůznějšími zlatokopy a drobnými šmejdy, kterými je internet již od svého vzniku prolezlý skrz naskrz, byly ostatně vždy značně omezené. Často leží spíš na bedrech „rytířů internetu“, kteří se prodírají jeho bahnem a upozorňují na nešvary různých digicelebrit.
Chtěla jsem se pokusit pochopit, co je ten hnací motor, jaký sen o světle…
Delphine de Vigan ke své motivaci psát Děti nade vše
Mezi řádky čteme především otázku po hodnotách, ke kterým jako společnost směřujeme. Na jedné straně zastaralá, nemoderní touha Clary po soukromí, autenticitě, skutečném lidském kontaktu, na straně druhé Mélaniin zářivý svět nepřeberných zážitků, sdílení a sdílených iluzí. Za (skoro) každou IP adresou je pár očí, ale z počtu srdíček, lajků a zhlédnutí se v Creator‘s studiu stává pouhá statistika, kterou je potřeba vytěžit pro lepší sledovanost a příjem z reklamy.
Vize nedaleké budoucnosti, kterou nám de Vigan v závěru knihy předkládá, není nijak pohoršlivá ani dystopická, byť autorka cituje Houllebecqův výrok, že „svět po pandemii nebude jiný, ale stejný, možná spíš horší, slepý ke své destrukci.“ Jedná se jen o další krok na cestě snahy moderního člověka sžít se s technologiemi, které sám vytvořil, aniž by kdy mohl dohlédnout celou šíři jejich důsledků.
Jednadvacáté století se tak v lepkavých sítích internetového středověku postupně stává soubojem dvou velkých lidských potřeb: touhy být viděn a práva být zapomenut.