Subscribe: Apple Podcasts | Spotify | RSS | More
Po příjezdu do Číny zůstal Marco Polo na dvoře chána Kublaje dlouhých sedmnáct let. Podle novely Itala Itala Calvina to vypadá, že většinu času oba strávili rozhovory o městech, která ani jeden z nich nikdy nenavštívil. Městech ani ne tak vzdálených, jako spíš zcela imaginárních.
Marco Polo byl navíc ranným fanouškem sémiotiky a modernismu. Své popisy řadil do tematických okruhů, jež se střídaly podle matematického vzorce.
Nebo to byl možná ten druhý Ital.
Ten který se v roce 1967 přestěhoval do Paříže, kde se seznámil s Rolandem Barthesem a experimentátory z literární skupiny Oulipo. Setkání to muselo být působivé, protože do jeho následující knihy se otisklo, jako když udeří razítkem na průpisový papír.
Čtenáři se ale nemusí obávat. Neviditelná města jsou naprosto rozkošné čtení. Každá pasáž nabízí prostor k zamyšlení, žádná ale nepřesahuje délkou tři strany a všechny oplývají imaginací a bohatstvím poetických detailů, které umožňují číst se zasněnou lehkostí.
“Kniha byla vytvořena jako mnohostěn, jež má spousty point, vepsaných podél všech jeho hran,”
Italo Calvino.
Pro jednou přitom není vzletná autorova citace jen taháním vlastního trika, ale knihu skutečně vystihuje.
Dočtete se o městech, která pod sebou mají vybudovanou svou identickou kopii pro zemřelé, o přístavech, jež viděné z moře vypadají jako zcela jiné město, než když je vidíte z pouště. Některá města jsou zavěšená, některá měšťané pravidelně rozebírají a přesouvají, některá mají mezi domy natažené barevné stuhy, jež znázorňují vztahy jejich obyvatel.
Calvinova města jsou často spíše historií než fyzickým objektem, plní myriádu rolí, přičemž “Marco Polo” zase s rozvernou neposedností mění úhly pohledu, kterými se na ně dívá. Opakovaně se ale vrací k paradoxům jazyka a komunikace. “Pokaždé, když popisuji nějaké město, říkám i něco o Benátkách,” zdůrazňuje Kublajovi. Není to zdaleka jediná jeho narážka na strukturalismus.
Možná to nejzajímavější na Neviditelných městech je ale něco jiného – jejich vztah ke skutečnému Marcu Polovi a k jeho cestopisu Il Milione. Ten nese název podle Polovi přezdívky, zkomoleniny prostředního jména Emilione. Benátčan jej v janovské báni nadiktoval pisálkovi středověkých romancí Rustichellovi z Pisy, vydal jej v roce 1300 a z knihy se stal bestseller. Alespoň do té míry, do jaké je možné mít literární úspěch před vynálezem knihtisku, ve společnosti s desetiprocentní gramotností.
Původní text, napsaný v dobovém franko-italském dialektu, se nedochoval. Známe pouze množství překladů do jazyků jako toskánština, benátština, latina a asi od roku 1400 i ten nejzásadnější, čeština. Právě díky cestopisu přitom Marcovo jméno známe. Jeho otec a strýc Čínu navštívili před ním. Nic však nesepsali a historie je proto degradovala do role poznámky pod čarou. Marcova cesta naopak inspirovala výpravy Kryštofa Kolumba a poskytla podklady pro otce Maura, při sestavování jeho překrásné mapy světa.
Působily Polovo popisy Číny na středověké čtenáře podobně exotickým dojmem, jakým na nás dnes působí Calvinova Neviditelná města? A co si myslet o tom, že zatímco chán si Marca Pola cenil, protože se od něj dozvídal pravdu o stavu říše, vyprávění Calvinova “Pola” byla nominována na Nebulu v kategorii fantasy roku?
Některé z odpovědí naznačuje kapitola o městě Fedora. Jeho měšťané vytváří modely, jež znázorňují, jak z Fedory udělat ideální místo k životu. Než ale modely dokončí, město se změní natolik, že co včera bylo jeho možnou budoucností, je dnes pouze hračkou ve skleněné kouli.
“Na mapě tvé říše, veliký cháne, musí najít místo nejenom velká kamenná Fedora, ale i malé Fedory ve skleněných koulích. Ne proto, že by byly všechny stejně skutečné, ale proto, že jsou všechny jen předpokládané,”
tvrdí Polo.
To je to, co dělá z Calvinova útlého svazku ideální čtení na léto. Sedněte si na terasu zastíněnou stromy, objednejte si skleničku franciacorty, otevřte Neviditelná města a sněte s otevřenýma očima. Nic vám neuteče. A pokud jo, nebude to vadit.